Začal jsem masturbovat, když mi byly 4 roky. Nikdo mě to nenaučil, jen jsem na to přišel. Začal jsem sledovat pornografii, když mi bylo asi 11 let. Tyto návyky jsem si s sebou nesl až do dospělosti. Často jsem přemýšlel, co mě přimělo k narušení těchto závislostí, než jsem vůbec věděl, jaké jsou, ale zjistil jsem, že ‚proč já? ' není tak užitečná otázka jako „co teď?“.
Nakonec jsem se dostal do bodu, kdy jsem nemohl jít den bez sledování porna a masturbace. Navenek jsem vypadal jako tichý, ale dobře nastavený člověk, ale uvnitř jsem se cítil prázdný. Měl jsem manželku, se kterou jsem se ve skutečnosti necítil spojen. Vyhýbal jsem se hlubokým osobním vztahům, jako by to byl mor. Vzpomínám si, že jsem se uvnitř cítil tak prázdný, že jsem si nedokázal představit, proč by někdo opravdu chtěl trávit čas se mnou, takže jsem jim přirozeně udělal tu laskavost (nebo jsem si to myslel) úplně se jim vyhnout.
Snažil jsem se svou prázdnotu naplnit porno a videohrami. Dodnes miluji videohry, ale je jasný rozdíl mezi 30minutovým odpočinkem a 12hodinovým hraním bez hraní, jídla a lidské interakce, protože se snažíte blokovat své vlastní pocity.
Když jsem se začal zdržovat pornografie a videoher, doslova jsem měl pocit, že zemřu. Ve mně probublávaly všechny pocity, které jsem skrývala celý život, a neměl jsem se před nimi jak skrýt. Mnoho z těchto pocitů bylo zjevně dětinských a neslučitelných s realitou. Například jsem měl pocit, že mě nikdo opravdu nemiluje, i když jsem měl jasné důkazy, že se o to lidé pokusili. Realita byla taková, že jsem se cítil nemilovaný, protože jsem se na tak dlouhou dobu odpojil od ostatních i sebe a nevěřil jsem, že se někdy dokážu znovu připojit. Cítil jsem se naštvaný, protože Bůh / Život / Vesmír ke mně byl nespravedlivý. Chtěl jsem věřit, že necítím všechny tyto věci a že jim mohu prostě utéct a vytvořit si pro sebe novou realitu. Problém této strategie spočívá v tom, že to bylo to, co jsem dělal celý život, běžel ze svých pocitů a snažil se přinutit, abych byl a cítil něco jiného.
V určitém okamžiku, hluboko ve tmě a mlze, jsem začal tyto pocity přijímat, místo abych je odmítal. Když přišly těžkosti, když jsem byl vystresovaný, když můj život nedával smysl a chtěl jsem jen, aby to všechno zmizelo, přijal jsem to. Nějak jsem přišel na to, že můj život není jen zlomený nepořádek, kterému jsem musel uniknout, je to věc krásy, i když možná vadná. Když mlha zvedla, věci, které jsem považoval za slabosti, mě ve skutečnosti učinily úplnější, milější a relatable.
Stále tu a tam je mlha, ale já vím, jak s ní teď zacházet. Kdykoli se objeví negativní pocit, ať už je to hněv, frustrace, deprese, úzkost nebo cokoli jiného, obejmu ho. Snažím se to pochopit. Neříkám si, že se cítím špatně nebo špatně. Místo toho se snažím přijít na to, proč se cítím tak, jak se cítím. Poznávám sám sebe.
Zastrčil jsem své pravé já do kouta a nahradil ho lží. Dal bych lidem falešnou, idealistickou, příliš dokonalou, ale nakonec prázdnou verzi sebe sama. Někdy to stále dělám podvědomě, ale čím víc se poznávám, tím víc jsem schopen pomáhat ostatním spojit se se skutečným „mnou“.
ODKAZ - Mlha nakonec zmizí
;
