Role závislostí a stresové neurobiologie na příjmu potravy a obezitě (2017)

Biol Psychol. 2017 Může 4. pii: S0301-0511 (17) 30087-X. doi: 10.1016 / j.biopsycho.2017.05.001.

Sinha R.1.

Abstraktní

USA zůstávají v popředí celosvětové epidemie obezity s významným negativním dopadem na veřejné zdraví. I když je dobře známo, že rovnováha mezi příjmem energie a výdajem je homeostaticky regulována pro kontrolu hmotnosti, rostoucí důkaz ukazuje na multifaktoriální sociální, neurobehaviorální a metabolické determinanty příjmu potravy, které ovlivňují riziko obezity. Tento přehled představuje faktory, jako je všudypřítomná přítomnost odměňujících potravin v životním prostředí a zvýšený význam takových potravin, které stimulují motivaci k odměňování mozku a stresové okruhy, které mají vliv na stravovací chování. Tyto odměňující potraviny prostřednictvím kondicionovaných a posilujících účinků stimulují nejen metabolické, ale také stresové hormony, které zase unesou mozkovou emoční (limbickou) a motivační (striatální) cestu, aby podpořily touhu po jídle a nadměrný příjem potravy. Dále je diskutován vliv vysoké úrovně stresu a traumatu a změněné metabolické prostředí (např. Vyšší váha, pozměněná citlivost na inzulín) na prefrontální kortikální sebeovládání, které reguluje emoční, motivační a viscerální homeostatické mechanismy příjmu potravy a riziko obezity. Je představen heuristický rámec, ve kterém interaktivní dynamické účinky neurobehaviorálních adaptací v metabolické, motivační a stresové neurobiologii mohou dále podporovat touhu po jídle, nadměrný příjem potravy a přírůstek hmotnosti komplexním způsobem zpětného přenosu. Důsledky takových adaptací na mozkové návykové, motivační a stresové dráhy a jejich účinky na nadměrný příjem potravy a přírůstek hmotnosti jsou diskutovány za účelem zdůraznění klíčových otázek, které vyžadují budoucí výzkumnou pozornost, aby bylo možné lépe porozumět a řešit rostoucí epidemii obezity.

KEYWORDS:  závislost; příjem potravy; neurobiologie; obezita; stres

PMID: 28479142

DOI: 10.1016 / j.biopsycho.2017.05.001